Vzpamatovávání se z přístupu Sandry, „anonymizační lhůta“, Sandřina menší „zmizení“ a aktuální větší „zmizení“. Aneb důvody, proč jsem s recenzí tak otálel. Dříve či později se Sandra jistě někde objeví, takže asi již není nutné čekat se zveřejněním recenze na její návrat.Původně v
Luxury plánuji spíše jen okouknout osazenstvo. Po 3 otočkách se již považuji za mistra

(selhání u
Meggi jsem nějak opomenul), takže zbytečnou útratu, pokud by se mi něco nezamlouvalo, nepředpokládám. Nedaleko privátu volám, že bych se cca za 10 minut stavil na výběr. Dívka na telefonu (Alex) mě ujišťuje, že se mnou budou počítat. Ve stanovený čas před domem znovu vytáčím číslo privátu a jsem navigován do X. patra.
Stojím na chodbě a čekám (slovo „čekám“ se v mém vyprávění objeví ještě několikrát a nelze jej v celkovém kontextu považovat za zanedbatelné

). Dveře se otevřou a starší černovláska mě zavede do jednoho z
pokojů, kde výběr proběhne. Nejdříve představí
Alex sebe, poté
Niky (rozhodně ne štíhlou...) a
Wendy (překračující můj stanovený věkový limit). S každou z dívek (resp. jednou dívkou a dvěma ženami) si potřeseme rukou. Podobné představování jsem zažil na privátě asi poprvé, četl jsem o něm zejména v recenzích na pražské priváty. Působí to určitě lépe, než vybranou slečnu označil jako „tady/tuhle slečnu“. Pocitově to ale ztěžuje „otočku“ (tj. už neodmítáte zcela anonymní slečny, ale slečnu X, Y a Z). A navíc jsem se nacházel již v pokoji. „Mistr otoček“ se rozhodl připsat na své konto již čtvrtou. Jenže... Alex mě požádala o chvíli strpení, protože přijde ještě Sandra. Po chvíli čekání se skutečně Sandra dostavila, představili jsme se a s každou sekundou strávenou na pokoji mi stále více připadalo, „jak blbé by bylo odejít“. Ano, jsem si vědom, že tento styl (ne)uvažování do povinné výbavy Norníka nepatří

. Rozhoduji se pro Sandru, ač mě v obličeji zrovna nenadchla, zbytek dam odchází.
Sandře předávám peníze, platím větší bankovkou, ale prý budou mít určitě na vrácení. Jsem upozorněn, že u Sandry stojí 30 min. 900,-, ne 800,-. Nabízí mi také něco k pití. Zbavuji se oblečení a čekám. Začínám si snad i myslet, že Sandra hledá v okolí bankomat. Aspoň se aklimatizuji, čekání se nepočítá do zaplaceného času. V ten okamžik jsem ještě nevěděl, jak bláhové představě se oddávám

. Konečně se Sandra vrací i s bankovkami, dostávám ručník a vede mě přes chodbu kolem závěsu, za kterým vidím siluety a slyším jeden mužský a několik ženských hlasů.
Privát Mia se ke kritice podobného jevu postavil čelem a vyřešil jej, zde se však asi nedočkáme

. Aspoň by ale mohli utišit „manažera“ (nebo to byl někdo jiný?). Ručník čistý, koupelna také. Se Sandrou, která svoji nepřítomnost osobám za závěsem omluvila otráveným konstatováním: „Už jde.“ (tj. jako moje maličkost

), míříme zpět do pokoje. Nevím, zda ostatní již tehdy věděli, že se Sandra na pokoji zase tak dlouho nezdrží. Čeká mě ještě další čekání, Sandra musí také navštívit koupelnu. Čekám tedy. Začínám se nudit, až mě napadne zkontrolovat přesnost radiobudíku na nočním stolku. Srovnávám s časem na mobilu a zjišťuji nepřesnost o 3-4 minuty (méně než ve skutečnosti). Stále jsem celkem v klidu v očekávání půlhodiny čistého času stráveného se Sandrou

.
Hurá! I Sandra se vrátila, tentokrát úplně nahá. Když se jí zeptám na „omezení“ - nelíbat, nestrkat prsty dovnitř, jedno vyvrcholení za půlhodinu. Až nyní si uvědomuji, že některá z recenzí se o poslední podmínce sexu se Sandrou zmiňovala

. Sotva se dotknu Sandřiny nohy, vzdychá

. Zní to nepřirozeně, ale nezabrání to mému vyvrcholení v její ruce. Začínám se obávat, zda jsem tím počet vyvrcholení nevyčerpal. Nakonec svolí k nezapočítání předešlého vyvrcholení, pokud nehodlám prosexovat celý zbývající čas. Sandřino chování mi občas připadá zvláštní. Vypadá a chová se unaveně, což i potvrzuje, chvílemi ožije a mluví jako kulomet, téměř bez dýchání. Přitlačí mě na postel, natáhne se pro kondom, nasadí mi ho a pustí se do orálu. Snažím se vzdorovat, nepřipustit vyvrcholení, protože vím, že poté mě až do konce návštěvy žádný sex již nečeká (nevím však, že už mě vlastně nečeká ani žádný program

). Sandra se chopí gelu, promaže se a nasedá „na koníčka“. Už to nevydržím a... Vy víte, co následuje.
Po sundání kondomu dostávám otázku, jestli budu chtít jít ještě do koupelny. Jsem celkem zaskočen

, i bez pohledu na hodiny vím, že čas ještě nevypršel. Vzmohu se na odmítnutí návštěvy koupelny a začínám se oblékat. Sandra se již nesnaží o žádnou konverzaci, jen se ujistí, že určitě nechci nic k pití a s prostěradlem a mým ručníkem odchází. Rychle se ale vrací, zrovna totiž přišel jiný klient. Skoro jsem předpokládal, že se pokusí ještě proniknout do výběru, ale pouze se vše snaží sledovat pootevřenými dveřmi. Také asi usoudila, že moje přítomnost na privátě není již žádoucí, proto mi, ač nejsem ještě plně oblečen, poděkuje za návštěvu

. Poslušně ji následuji ke dveřím, krátce se rozloučíme a dveře se za mnou zavírají. Při cestě po schodech dolů zjišťuji, že od mého volání před domem uplynulo přesně 30 min. a dobu strávenou na pokoji se Sandrou odhaduji tak na poloviční ze zaplaceného času

. Že jsem byl takovým zkrácením času šokován, dokazuje i skutečnost, že jsem po příchodu domů zjistil, že jsem si dokonce oblekl naruby tričko (s nápisem a obrázkem

!).
Níže se jistě snese na mou hlavu kritika, jak jsem si něco podobného mohl nechat líbit a snad i předhánění se některých jedinců, co by oni dělali na mém místě. Jenže kdo by skutečně navštívil „reklamační oddělení“ za závěsem? Mohu si za to sám, na privátech působím jako blb, u kterého se neočekává žádné kladení odporu, tak proč by toho dámy nevyužily, že

? Kromě změny přístupu bych se měl naučit konečně pořádně „otočky“.
Úpravy vyhrazeny.